V červenci 2024 vyšla kniha Pavla Večeři The Forms of Collaboration during the Second World War: Collaboration as Social Behaviour and Action, která nabízí nový pohled na kontroverzní téma kolaborace během druhé světové války. Kolaboraci chápe jako jednu z forem kooperace s okupační mocí, která existovala vedle jiných kooperačních forem, ale pro svůj význam a pro svou rozmanitost i protikladnost představuje formu nejdůležitější a nejzajímavější. Kniha klade důraz na pochopení motivace kolaborujících jedinců, a proto na ni nahlíží optikou teorií sociálního chování a jednání usilujících o odhalení motivované činnosti sociálního aktéra. Výsledkem je pestrá paleta typů kolaborace snažících se v ideálně-typické rovině představit velmi odlišné odstíny tohoto jevu, který je stále ještě málo probádán a pochopen.
Mají-li se posunout teoretická východiska kolaborace vpřed, je třeba změnit úhel pohledu, a právě o to se pokouší tato kniha. Nehledí na kolaboraci normativní optikou etiky a práva, ani ji nechápe jako „zátěžový test“ národa v duchu překonaných nacionalistických představ, a už vůbec ji nevnímá jako „psychický defekt“ spočívající v nitru kolaborujících jedinců. Kniha nahlíží na kolaboraci jako na jev sociálního charakteru, neodděluje tedy rovinu politickou a ideologickou od sféry sociální, neboť aktérem kolaborace je jedinec, hráč v sociálním poli, který je celistvou entitou se svou motivací (nebo spíše motivacemi).
Souběžně s tímto cílem se kniha snaží pochopit místo kolaborace v kontextu jiných kooperačních aktivit, které byly realizovány mezi okupanty a okupovanými za druhé světové války. Kolaborace totiž bývá nefunkčně propojována s takovými jevy, jako je konfidence či denunciantství, ale také konverze vedoucí k různým podobám identifikace s okupanty. Právě fakt, že pojem kolaborace je často pojímán příliš široce, vede k jeho pojmovému rozmělnění a konečně i k pochybnostem o jeho užitečnosti jako nástroji historického poznání.
Publikace vychází z teorie sociálního chování a jednání Maxe Webera a teorie jednání Pierra Bourdieu. V kontextu různých studií věnujících se definici pojmu kolaborace čerpá především z díla filosofa a historika Wernera Röhra. Po metodologické stránce jde o aplikaci typologické metody M. Webera (tzv. ideální typ).
Text se koncentruje na to, a) jaké typy kooperace s okupační mocí existují a jakou úlohu v jejich kontextu hraje kolaborace; b) jak lze kolaboraci diferencovat s ohledem na motivaci kolaborujících aktérů.
Mezi formy kooperace okupovaného obyvatelstva s okupační mocí patří attentismus, adaptace, kolaborace, konfidence a konverze. Attentismus vnitřně odmítající okupaci představuje přizpůsobivé vyčkávání předpokládající konečnou porážku okupanta. Adaptace z různých důvodů vnímá okupaci jako do určité míry akceptovatelnou. Kolaborace se vyznačuje angažovaností a je buď taktickým, anebo strategickým sepětím a z toho vyplývající součinností s okupantem. Konfidence znamená organizovanou činnost sloužící okupantům vskrytu, tajně, zatímco při konverzi jedinec otevřeně přechází z „my-skupiny“ okupovaných do „oni-skupiny“ okupantů.
Co se týče samotné kolaborace, lze konstatovat, že se s ohledem na rozdílné motivace kolaborujících osob utvářejí odlišné podoby tohoto jevu: kolaborace institucionální, alianční, minoritní, ideologická, kalkulativně oportunistická, afektivně oportunistická a subordinační.
Kniha vyšla v nakladatelství Peter Lang: https://www.peterlang.com/document/1420735
Během pandemie COVID-19 byli politici postaveni před bezprecedentní výzvy. Mnozí z nich využili krize nejen k informování veřejnosti, ale také k tomu, aby útočili na pravdivost svých oponentů. Výzkum vedený Alenou Kluknavskou, který analyzoval více než 7 000 příspěvků na Facebooku ve čtyřech zemích, se zaměřil na to, jak často politici – zejména populisté – obviňovali své protivníky ze lží a manipulací.
Nová studie Michala Tkaczyka zkoumá, jak proměny českého trhu s denním tiskem ovlivnily způsob, jakým novináři čtyř seriózních českých deníků naplňují v letech 2006–2017 své profesní role ve vztahu k publiku.
